Cikáni nám pomohli se stěhováním

Psal  se  rok  1986.  V  té  době  se  v  kraji  Ústí  nad  Labem  stále  víc  a  víc  zhoršoval  vzduch.  Z chemických  továren  se  linul  takový  zápach,  že  se  nedalo  dýchat  a  mnoho  lidí  onemocnělo... Nemocných  lidí  přibývalo  a  ani  mé  rodině  se  nemoce  nevyhnuly...  

Z  mých  dětí  se  ze  dne  na  den  staly  astmatici  a  ze  mne  také... U  lékařů  jsme  byli  víc  než  doma,  léky  nezabíraly  a  ani  dlouhodobná  léčebna  nám  nepomohla... Lékařská  posudková  komise  po  roce  rozhodla,  že  mě  dají  do  plného  invalidního  důchodu  a  děti  že  budou  jezdit  do  ozdravovny  pro  astmatiky...

S  tím  důchodem  jsem  se  nechtěla  smířit,  vždyť  jsem  měla  čtyři  děti  a  z  důchodu  bych  je  těžko  uživila... Proto  jsem  hledala  východisko  z  toho,  jak  pomoci  dětem  i  sobě... Právě  začínaly  letní  prázdniny  a  tak  jsem  s  dětmi  odjela  na  celé  dva  měsíce  do  Podkrkonoší...

Stanovali  jsme  v  místě,  kde  byly  čtyři  staré  domy,  které  měly  být  v  budoucnu  zbořeny,  ale  několik  lidí  tam  ještě  bydlelo... V  té  době  se  musel  každý  přihlásit  k  přechodnému  pobytu  a  tak  jsem  navštívila  MNV  a  požádala  je  o  přechodný  pobyt  v  jednom  prázdném  bytě,  kde  jsme  stanovali...

S  ubytováním  nebyl  žádný  problém,  jen  mě  předali  klíče,  upozornili  mě,  že  tam  není  elektřina,  ani  voda  a  že  jim  musím  platit  celé  nájemné  i  přes  tyto  skutečnosti... Ten  den  jsem  cestou  zpět  nakoupila  věci  na  malování  a  desinfekci  bytu  a  taky  veliké  svíčky...

Hned  jsem  se  dala  s  dětmi  do  práce... Děti  nosily  vodu  ze  studánky  a  nasbíraly  dříví  na  topení,  kterého  bylo  v  okolí  všude  dost... Já  jsem  zatím  umyla  podlahy  lyzolem  a  připravila  jsem  všechno  na  vymalování  bytu...

Nikdo  z  nás  neměl  tady  v  Podkrkonoší  astmatický  záchvat  kašle  a  tak  jsme  všichni  usnuli  ten  večer  ještě  ve  stanu,  klidným,  hlubokým  spánkem... Ráno  jsme  v  práci  pokračovali,  děti  mě  podávaly  barvu,  tak  jsem  vybílila  celé  dvě  místnosti  a  odpoledne  jsme  byli  s  prací  spokojeni...

Děti  umyly  dveře,  já  podlahu  a  než  se  setmělo,  tak  jsme  se  ze  stanu  přestěhovali  do  bytu... Večer  jsme  seděli  všichni  na  zemi  u  rozžhavených  kamen  zn. Petra,  které  v  bytě  zůstaly,  svítili  jsme  svíčkami  a  o  půl  noci  jsme  vesele  naskákali  do  řeky  Jizery  tak,  jak  nás  Pán  Bůh  stvořil...

Naši  tři  psi  spali  spokojeně  na  veliké  chodbě,  protože  celý  vchod  domu  patřil  jen  nám... Druhý  den  jsme  šli  do  města,  podívat  se  na  inzeráty,  ohledně  prodeje  nábytku... Cestou  jsme  potkali  známou,  která  nám  prodala  za  50 Kč  starý  nábytek  po  svých  rodičích  a  tak  jsme  do  města  nemuseli  chodit...

Půjčila  nám  i  kárku  a  když  jsme  odváželi  stůl  a  židle,  tak  se  k  nám  přidali  čtyři  cikánští  kluci  a  pomohli  nám  nábytek  přestěhovat... Byli  to  ti  čtyři  uličníci,  kteří  nám  kdysi  vykradli  stan,  ale  od  té  doby  se  nám  nikdy  nic  neztratilo...

Večer  jsme  si  udělali  táborák,  opékali  jsme  si  tentokrát  uzené  maso  a  moje  děti  začaly  žadonit,  abychom  v  Podkrkonoší  zůstali  nastálo... Ani  jsem  se  jim  nedivila,  vždyť  jsme  tady  neměli  žádné  zdravotní  potíže,  cítili  jsme  se  výborně  a  škola  i  práce  byla  všude...

Tu  noc  jsem  vůbec  nespala  a  ráno,  než  se  děti  probudily,  tak  jsem  šla  do  nedaleké  továrny,  zeptat  se  na  práci... Tam  mě  nabídli  práci  strážné  ve  vrátnici... Hned  jsem  šla  i  k  závodnímu  lékaři  a  ten  mě  práci  sice  dovolil,  ale  jen  na  zkušební  dobu... Ještě  ten  den  jsem  zašla  do  školy  děti  přihlásit,  protože  konec  prázdnim  se  blížil...

Všechno  proběhlo  bez  problému  a  tak  jsme  kraj  Severočeský  vyměnili  za  kraj  Východočeský... Vzhledem  k  tomu,  že  jsem  byla  přechodně  přihlášená,  tak  jsem  dostala  byt  od  závodu.  Rodiče  těch  čtyř  cikánských  kluků  mě  řekli,  že  ten  byt  je  prázdný  a  tak  jsem  o  něj  požádala...

S  přestěhováním  nám  opět  pomohli  cikáni,  vedle  kterých  jsme  bydleli  bez  problémů  až  do  roku  1992,  ale  to  už  je  na  další  vyprávění...

Do  našeho  domečku  jsme  se  vraceli  jen  občas  a  v  roce  1990  jsem  ho  darovala  svému  synovi  na  podnikání... Od  té  doby,  co  jsme  se  přestěhovali,  tak  žádné  z  mých  dětí  nemělo  zdravotní  potíže,  já  také  ne  a  do  invalidního  důchodu  jsem  jít  nemusela...